Dějiny vědy jsou zřídkakdy přímočarou cestou exaktních objevů. Mnohem častěji připomínají labyrint, v němž se geniální intuice střetává s dobovými předsudky a osobními rozmary badatelů. Málokterá postava ztělesňuje tento rozpor tak dokonale jako reverend William Buckland (1784–1856), profesor geologie na Oxfordu, děkan z Westminsteru a muž, který v červnu 1823 vydáním své přelomové monografie „Reliquiae Diluvianae“ představil světu nález z jeskyně Goat's Hole na velšském poloostrově Gower. Nález, který vešel do dějin pod romantickým, byť kompletně chybným názvem „Červená dáma z Pavilandu“.
Pavilandský omyl: Když dogma zatemní zrak
Když Buckland v jeskyni exhumoval lidské kosti zbarvené červeným okrem, ležící vedle mamutích klů a ozdob z mamutoviny, stál na prahu objevu, který mohl přepsat lidskou prehistorii. Jenže Buckland byl diluvialista – věřil, že geologické vrstvy jsou otiskem biblické potopy světa. Lidstvo podle tehdejší teologické doktríny nemohlo koexistovat s vyhynulými pleistocenními zvířaty.
Aby nález vtěsnal do schématu tehdejšího vědění, dopustil se fascinující mentální akrobacie. Prohlásil, že kosti patří ženě, konkrétně římské nevěstce (či táborové kurtizáně), která se do jeskyně uchýlila za římského tažení v Británii. Šperky z mamutoviny označil za keltské cetky vyrobené ze staré suroviny, kterou Římané v jeskyni náhodně vykopali. Trvalo téměř dvě století, než revize z roku 2000 za použití ultrafiltrace kolagenu a AMS datování potvrdila, že jde o rituální pohřeb mladého muže z období gravettienu (cca 29 000–33 000 let před současností). Paviland se tak stal místem nejstaršího pohřbu anatomicky moderního člověka na území Velké Británie.
Vědecký vizionář: Zakladatel paleontologie a koprolytické analýzy
Bylo by však velikou nespravedlností redukovat Bucklanda na dogmatika, který se zmýlil. Jeho reálný přínos vědě je monumentální. V roce 1824 jako první na světě vědecky popsal a pojmenoval dinosaura (Megalosaurus), čímž položil základy dinosauří paleontologie ještě předtím, než Richard Owen vůbec slovo „dinosaurus“ vymyslel.
Buckland byl navíc průkopníkem terénní exaktnosti. Při výzkumu jeskyně Kirkdale v Yorkshire aplikoval metody srovnávací anatomie a experimentální archeologie. Aby dokázal, že jeskyně byla doupětem pravěkých hyen, a nikoliv „místem s nánosem potopy“, krmil v oxfordském zvěřinci živou hyenu kostmi a porovnával rýhy jejích zubů s fosilními nálezy. Tím prakticky založil moderní tafonomii. Objevil a identifikoval fosilní trus – koprolity – a pochopil, že analýza exkrementů nám umožňuje rekonstruovat potravní řetězce zaniklých ekosystémů.
V této systematické snaze o stratigrafické pochopení jeskynních sedimentů vidíme jasnou paralelu s moravským badatelem Karlem Jaroslavem Maškou o půl století později. Když Maška v dubnu 1880 prováděl první stratigrafické sondáže v jeskyni Šipka u Štramberka, postupoval se stejnou empirickou posedlostí detaily jako Buckland v Kirkdale. Oba muži museli čelit akademickému skepticismu a oba pochopili, že klíč k lidské minulosti neleží ve vědeckých kabinetech, ale hluboko v jeskynním blátě a popelu starých ohnišť.
Zoofágie jako životní styl: Oddělování zrna od plev v oxfordských legendách
Vedle exaktního vědce však existoval Buckland excentrik, jehož chování dodnes plní poznámkový aparát britské akademické historie. Jeho celoživotním cílem bylo „ochutnat celou Noemovu archu“ – což byl jeho eufemismus pro fenomén zvaný zoofágie. Oxfordské historky se hemží popisy jeho domácnosti, kde se volně pohybovala morčata, lišky a medvědjménem Tiglath Pileser, zatímco hosté zváni na jeho večeře nikdy netušili, zda dostanou polévku z hlemýžďů, vařené hlavy sviňuch, koňský jazyk, nebo krysu. Medvěd byl proslulý tím, že doprovázel svého pána na zasedání Britské asociace pro rozvoj vědy (BAAS), chodil v akademickém oblečku na studentské večírky a Buckland ho dokonce naučil „přijímat návštěvy“ a simulovat čtení z knih. Kde však končí realita a začíná univerzitní folklór?
Příběh o aligátorovi je prokazatelnou realitou a ukazuje Bucklanda jako mistra psychologického divadla. Vše začalo tím, že na univerzitě veřejně pitval aligátora z Mississippi. Téhož večera pozval akademické kolegy na hostinu, kde jako hlavní chod servíroval maso neobvyklé chuti. Jeho dům byl zařízen stylově a s vkusem. Jídelní stůl vypadal nádherně, se sklem, porcelánem a talíři, a jídlo začalo vynikající polévkou. „Jak vám chutná?“ zeptal se doktor poté, co dojedl svůj talíř, a obrátil se k jednomu spolustolovníkovi. „Vskutku výborná,“ odpověděl dotyčný, „želví, že? Ptám se jen proto, že jsem nenašel žádný zelený tuk.“ Doktor zavrtěl hlavou. „Myslím, že to má trochu pižmovou chuť,“ řekl další -„ne nepříjemnou, ale zvláštní.“ „Všichni aligátoři ji mají,“ odpověděl Buckland - „obzvlášť kajman. Ten, kterého jsem dnes ráno pitval…“ Všichni u stolu zbledli. Půl tuctu lidí se zvedlo, dva nebo tři vyběhli z místnosti. Hosté, ovlivněni zážitkem z pitevny, zpanikařili. Jedné z přítomných dam se udělalo nevolno a vyděšeně se zeptala: „Byl to opravdu aligátor?“„Vidíte, co dokáže fantazie!“ řekl Buckland. „Kdybych vám řekl, že je to sladkovodní želva, polévka z ptačího hnízda (takové se skutečně připravovaly, pozn. aut.), žabí stehýnka, rybí pasta či racek, prohlásili byste to za vynikající a vaše trávení by nebylo o nic horší.“ „Ale byl to opravdu aligátor?“ nedala se odbýt dáma. Buckland s úsměvem odpověděl slavnou pointou: „Byla to tak dobrá telecí hlava, jaká kdy nosila coronet (šlechtickou korunku).“Použil tehdy běžnou telecí hlavu od řezníka, kterou kuchař pouze vytvaroval. Buckland tak otestoval sílu předsudku a sugesce u svých hostů, přičemž si zároveň sarkasticky rýpl do inteligence britských lordů.
Pokud jde o reálné kulinářské experimenty, Buckland si vedl systematický žebříček zvířat podle jejich chuti. Podle dochovaných záznamů považoval za gastronomicky velmi zdařilé maso z mladého osla či pečeného pštrosa. Naopak na samotném dně jeho seznamu se umístila dvě zvířata. Za prokazatelně nejodpornější maso, které kdy pozřel, označil krtka (mole) a lejska (flycatcher). Krtek byl podle něj naprosto nepoživatelný, avšak v britských pramenech se dochoval Bucklandův pověstný citát, který jeho znechucení posouvá ještě dál: „Chuť krtka byla příšerná, ale odpornost masařky (bluebottle fly) jej předčila.“ Tím definitivně potvrdil, že pro vědecký i osobní empirismus byl ochoten vložit do úst doslova cokoliv, co létalo, lezlo nebo rypákem rylo v zemi.
Ještě temnější a slavnější je legenda o srdci krále Ludvíka XIV., které měl Bucklandspolknout se slovy: „Snědl jsem mnoho podivných věcí, ale nikdy předtím jsem nejedl srdce krále.“ Stalo se tak údajně během večeře u rodiny Harcourtů kolem roku 1841. Svědectví Augusta Harea v jeho pamětech je sice barvité, ale moderní historici jsou k němu skeptičtí. Mumifikovaná tkáň stará 130 let, uchovávaná jako relikvie, by byla extrémně tvrdá a nebezpečná k pozření. Je vysoce pravděpodobné, že pokud Buckland královo srdce do úst vložil, šlo o iluzionistický trik, kterým chtěl šokovat přítomnou aristokracii, nebo se z příběhu stala klasická akademická latina, která se v průběhu dekád nafoukla. Pravdou však zůstává, že Buckland běžně olizoval jeskynní stěny a fosilie (včetně koprolitů), aby podle lepkavosti určil přítomnost kostního fosfátu a odlišil ji od běžného jílu. Pro vědu riskoval vlastní zažívání…
Závěr: Odkaz muže s modrou brašnou
Co by si měl dnešní čtenář o Williamu Bucklandovi pamatovat? Neměli bychom si ho pamatovat jako blázna, který „snědl panovníka“, ani jako zpátečníka, který přehlédl paleolitického člověka v Pavilandu.
William Buckland byl klíčovým transformátorem vědy. Ukázal, že archeologie, geologie ipaleontologie vyžadují poctivé terénní nasazení, srovnávací metodu a odvahu klást otázky, které otřásají základy soudobé společnosti. Jeho excentricita nebyla jen pózou, ale i projevem bezbřehé, nespoutané zvídavosti, která neuznávala hranice mezi pitevnou, laboratoří a jídelním stolem. Byl to pionýr moderní vědy – muž, který s ikonickou modrou brašnou přes rameno naučil lidstvo číst v nejstarších kronikách Země.
Odkazy:
https://www.facebook.com/BBCCymruWales/videos/red-lady-of-paviland-cave-untold-wales/1194332810904160/
https://www.tourismswanseabay.co.uk/red-lady-of-paviland-project/
Pavel Stabrava, archeolog Muzea Novojičínska
