Sedmnáctého května 1902 vzal Valerios Stais, pracovník Národního archeologického muzea v Athénách, do rukou jeden z bronzových úlomků, nalezený před dvěma lety při podmořském objevu u ostrova Antikythéra. Předpokládal, že drží jeden z četných fragmentů bronzových soch, které byly tehdy objeveny ve starověkém lodním vraku. Při manipulaci se mu však silně zkorodovaný předmět rozpadl v rukou na menší díly a Stais znejistěl: Cože, ozubené kolo?! Tímto okamžikem se ten kousek bronzové slitiny stal jedním z největších vědeckých rébusů, který propojil archeologii s astrofyzikou, materiálovým inženýrstvím a pokročilou informatikou. Přes četné nové poznatky toto tvrzení platí i pro naši současnost…
Příběh mechanismu z Antikythéry začal bouří v roce 1900, která zahnala lovce mořských hub k pustému ostrovu. V hloubce asi 45 metrů nalezli vrak římské lodi, plný uměleckých pokladů. Na základě učiněných nálezů se předpokládá, že plavidlo pravděpodobně mířilo z Malé Asie do Říma někdy kolem roku 60 př. n. l. Mezi mramorovými deskami sarkofágů, bronzovými sochami, luxusním sklem i užitnou keramikou, ležel nenápadný dřevěný box naplněný bronzovými součástkami, který byl ve změti trosek prakticky nerozpoznatelný a tudíž mu nikdo nevěnoval pozornost. Tedy až do května roku 1902, kdy jej náhoda a pozorné oči Valeriose Staise definitivně „znovuobjevily“ pro moderní vědu. Byl to šok – nic takového se přece v antice nemělo vyskytovat.
Po desetiletí byl mechanismus považován za jakousi anomálii či dokonce za dodatečnou mladší kontaminaci naleziště. Zatímco tehdejší vědecká komunita se zdráhala uvěřit, že by antické Řecko disponovalo technologií přesného strojírenství, Stais trval na tom, že jde o unikátní vědecký přístroj. Trvalo dalších padesát let, než mu dala za pravdu první rentgenová analýza Dereka de Solly Price.
Průlom díky osmitunovému tomografu
Skutečná revoluce v poznání mechanismu nastala v roce 2005, kdy speciální mezinárodní vědecký projekt získal povolení k opětovnému skenování nálezu. Jednalo se o projekt AMRP(AntikytheraMechanismResearch Project). Výsledky týmové práce byly následně publikovány v prestižním časopise Nature. Společnost Nikon Metrology (tehdy X-Tek Systems) vyvinula pro tento projekt speciální počítačový tomograf s vysokým rozlišením, který byl tak rozměrný a těžký, že musel být do Athén dopraven speciálním transportem. Andrew Ramsey (britský expert na rentgenovou počítačovou tomografii-CT) ve své zprávě popisuje, jak tento osmitunový kolos, nazvaný „Blade Runner“ umožnil nahlédnout pod vrstvy koroze a mořských usazenin.
Vědci díky tomu identifikovali 82 fragmentů, které dohromady tvořily komplex nejméně 30 ozubených kol. Tomografie odhalila i dva tisíce let neviditelné vnitřní nápisy, které fungovaly jako jakýsi uživatelský manuál. Tato „nebeská kalkulačka“ dokázala – mimo četné další funkce – simulovat nerovnoměrný pohyb Měsíce po jeho eliptické dráze pomocí excentrických kol spojených čepem – princip, který moderní věda teoreticky formulovala až o mnoho staletí později.
Vrchol bádání přinesl rok 2021, kdy tým z University College London (UCL) publikoval model řešící chybějící části mechanismu. Pomocí antické matematiky a dochovaných nápisů zrekonstruovali soustavu kol pro pohyby planet. Mechanismus s mimořádnou přesnostídokázal také „předpovídat“ zatmění Slunce i Měsíce. Navíc obsahoval ukazatel pro sportovní hry v Olympii, Delfách a Nemeji, což z něj činilo multifunkční sociálně-vědecký kalendář.Jedná se vlastně o nejstarší známý analogový počítač.
Škola v Syrakusách?
Mechanismus nebyl magickým artefaktem, ale výsledkem staletí kumulovaného astronomického poznání. Indicie v nápisech, psaných v korintském dialektu naznačují vazbu na Syrakusy. To posiluje teorii o přímém vlivu Archimédovy školy na konstrukci. Současné bádání se ale potýká s rozporem v dataci – některé studie kladou vznik stroje do roku 150 př. n. l. (škola na Rhodu, spojení s Hipparchem), jiné jej posouvají k roku 200 př. n. l. a Syrakusám.
Ztracené vědění starověku
Fascinující příběh mechanismu, ukrytého věky pod hladinou na místě styku dvou moří – Krétského a Jónského, může pro českého čtenáře skýtat zajímavou paralelu. Pokud si budeme chtít vybavit, zda podobný výkřik techniky známe i z našich končin, dříve či později si vzpomeneme na proslulý pražský orloj (který je mimochodem jedním z nejstarších, a ve svém jádru nejzachovalejších na světě). Obě zařízení sdílejí totožnou ambici: v pohybech nebeských těles a cyklech času mechanicky reprezentovat řád vesmíru. Rozdíl je však v měřítku a čase. Zatímco pražské dílo Mikuláše z Kadaně a Jana Šindela z roku 1410 je monumentální stroj poháněný závažím, mechanismus z Antikythéry byl kompaktní přístroj o velikosti krabice od bot, poháněný ruční klikou. Tato miniaturizace svědčí o neuvěřitelné úrovni antického řemesla. A to není všechno: rozdíl je i v celkové koncepci - zatímcomechanismus z Antikythéry používal pro přenos pohybu diferenciální převody (princip v evropském hodinářství poprvé použitý v roce 1720 a pro dopravu patentovaný 1810), pražský orloj využívá systém ozubených kol s různým počtem zubů, která jsou poháněna společným hřídelem. Starověký přístroj tak dokazuje, že helénistické Řecko bylo technicky na prahu průmyslové revoluce, tehdy však zastavené úpadkem antického světa.
Memento na závěr
Zánik znalosti výroby takto komplexních přístrojů po pádu antické civilizace zůstává jednou z největších tragédií dějin techniky. Mezi mechanismem z Antikythéry a dalším srovnatelným zařízením využívajícím diferenciální převody existuje v historii lidstva děsivá tisíciletá propast. Právě tato diskontinuita vědeckého vývoje ukazuje, jak křehká je civilizační úroveň a jak snadno lze ztratit poznání, které se zdá být na vrcholu. Pokud by znalost výroby těchto přístrojů nebyla přerušena pádem Římské republiky a následným úpadkem antické vědy v raném středověku, mohla průmyslová revoluce teoreticky nastat o patnáct století dříve. Tento aspekt „zmeškané budoucnosti“ činí z Antikythéry varovný prst i pro naši současnou digitální éru, která je sice rychlá a efektivní, ale vysoce závislá na křehké infrastruktuře, jejíž ztráta by mohla vést k podobnému vědeckému „věku temna“. Zároveň nás studium tohoto mechanismuučí pokoře před schopnostmi našich předků a ukazuje, že archeologie není jen vědou ominulosti, ale klíčem k pochopení evoluce lidského intelektu a technologie.
*****
Exkurz k nalezišti
V novém tisíciletí se znovu rozběhl i vlastní podmořský výzkum vraku, který vezl tak unikátní předmět. Protože první objevitelské ponory v letech 1900-1901 skončily smrtí jednoho potápěče a těžkými dekompresními nehodami několika dalších, byla lokalita prohlášena za rizikovou a nad bohatým nalezištěm v úžině mezi Peloponésem a Krétou se doslova zavřela voda. A to na celá desetiletí. Až po pětasedmdesáti letech, v roce 1976, se k vraku ze své proslulé lodi Calypso znovu několikrát ponořil známý oceánograf Jacques Cousteau a vyzvedl odsud několik artefaktů i lidských kostí. Následovala další přestávka v ponorech, a to až do roku 2012-2014, kdy se začal rodit projekt Return to Antikythera, který v rámci mezinárodní spolupráce a různých víceletých kampaní trvá dodnes.
Stručné shrnutí průběhu současného podmořského výzkumu:
2012-2017 (americký Woods Hole Oceanographic Institution + řecké instituce)
2014
První moderní podmořská expedice na lokalitě s využitím současných technologií (potápěčské rebreathery, autonomní miniponorky, side-scan sonary, podvodní detektory kovů,reality computing aj.). Byla zmapována situace a pořízena 3D mapa naleziště s vrakem. Potvrdilo se, že na místě je stále množství nálezů. Modernita výzkumu nespočívá jen ve zmíněných technologiích, ale zejména v tom, že právě ony umožňují detailně studovat nálezy, aniž by nutně musely být vyzdviženy ze svého prostředí.
2015
První systematický výzkum, nalezeno luxusní sklo, části nábytku a kovové artefakty.
2016
Objeveny další lidské pozůstatky, konkrétně část skeletu mladého muže. Ten od výzkumníků obdržel jméno Pamphylos – podle jména, vyrytého na již dříve v troskách nalezeného poháru.Bohužel, velké naděje na získání neporušené DNA, která by mohla případně poskytnout informace o původu posádky či pasažérů, zatím zůstaly nenaplněny. Vedle toho byly zjištěny další šperky, keramika i části lodě.
2017
Poslední sezona „první fáze“ obnovených výzkumů přinesla objev bronzového disku nejasného účelu a fragmenty bronzových soch.
2021-2025 (ženevská Swiss School of Archaeology + řecké instituce)
V letech 2024-2025 se výzkum zabýval především torzem lodi a byla studována její konstrukce. Bylo zjištěno, že byla stavěna technikou „shell-first“, což znamená, že stavba vnějšího trupu („obšívky“) byla provedena dříve než vnitřní struktura žeber a vazníků. Rok 2025 přinesl zajímavé zjištění, že na trupu bylo použito dřevo z dubu, jilmu a jedle. Dendrochronologicky zkoumaný vzorek prozradil, že v době ztroskotání lodi bylo některé na ní použité dřevo staré už kolem 170 let. Přesněji řečeno, strom, z něhož bylo získáno „přestal žít“ asi v roce 235 př. n. l.
Výzkumy nejsou zdaleka dokončeny a lokalita může skrývat ještě mnohá překvapení. Bude jistě vzrušující sledovat pokračování tohoto fascinujícího projektu. Vrak u ostrova Antikythéry totiž představuje mimořádně komplexní „časovou kapsli“ helénistického světa – současně doklad obchodu, umění, technologie i lidských osudů na jediné lodi…
Zdroje a podklady:
Kde sledovat průběh a výsledky výzkumu:
Web a sociální sítě projektu Return to Antikythera:
https://www.facebook.com/antikytheradive
https://www.instagram.com/returntoantikythera/
Weby řeckého Ministerstva kultury a jeho Eforátu podmořských starožitností:
https://www.facebook.com/people/Ephorate-of-Underwater Antiquities/100066520371886/?sk=photos_by
Web SwissSchoolofArchaeology in Greece
https://www.esag.swiss/underwater-research/antikythera/
Pavel Stabrava, archeolog Muzea Novojičínska
