Naší snahou je usilovat o spolupráci s nejlepšími z oboru, a proto si zástupkyně Regionálního pověřeného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu spolu s průvodkyní Žerotínského zámku vybraly jako cíl zahraniční cesty Evropské muzeum roku 2023 (cena EMYA Rady Evropy) – L’ETNO, Museu Valencià d’Etnologia. Studijní pobyt byl podpořen z prostředků EU – ERASMUS+.
L’ETNO – Valencijské etnologické muzeum bylo založeno v roce 1982 za účelem shromažďování, studia a šíření všech projevů týkajících se valencijské lidové a tradiční kultury. Muzeum se nachází ve Valencii, v Centro Cultural la Beneficencia, kde poskytuje odborné i laické veřejnosti moderní, univerzální reflexi založenou na kulturních rysech jedinečných pro valencijskou společnost a její svébytné kulturní dědictví, které se prolíná s externími vlivy vyplývajícími z kontaktů současné autonomní oblasti s rozličnými kulturními komunitami napříč staletími. Vzhledem k velikosti a významu města Valencie, správního centra oblasti s více než 800 000 obyvateli a velkým počtem institucí muzejního typu, je dle slov ředitele muzea Joana Seguího nesnadné prolomit stereotyp o návštěvě etnografického muzea jako o v zásadě nudné záležitosti servírované s notnou dávkou staromilského sentimentu. Proto se současná koncepce této paměťové instituce rozvinula do moderní prezentační i propagační formy. Konkurence je značná a velmi kvalitní – IVAM (Institut Valencià d'Art Modern), nejstarší galerie moderního umění ve Španělsku, Museu de Belles Arts de València, Muzeum prehistorie sídlící ve stejné budově jako L’ETNO, Muzeum přírodních věd (El Museo de Ciencias Naturales), interaktivní Museu de les Ciències v samotném Městu umění a věd Prince Felipeho, působivý Oceánografický park tamtéž nevyjímaje. Další menší vlastivědná muzea – Museu de L’Arròs prezentující lokální specifika regionu, resp. Museu Fallero se zaměřením na městskou festivitu Las Fallas – slavnost celonárodního významu, od roku 2016 zapsanou na Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO – mohou být také vnímána jako konkurenční. A to se zdaleka nenacházíme ani ve třetině seznamu valencijských atraktivit.
L’ETNO je však nepřehlédnutelným hráčem. Moderní pojetí stálých expozic spolu se zajímavými krátkodobými výstavami akcentujícími mezioborový přístup, včetně současné excelentní instalace „Fadrines“ – muzeografického znázornění knihy Fadrines, el procés de no casar-se en la societat tradicional valenciana („Proces neuzavírání sňatku v tradiční valencijské společnosti“) autorek Raquel Ferrero a Clary Colomina, můžeme považovat za velmi zdařilé a pro část veřejnosti navíc značně diskutabilní, a tudíž i marketingově atraktivní. Zejména výstava „Fadrines“, vzniklá jako výstup společného sociologicko-antropologického projektu několika valencijských institucí, jenž v L’ETNO vyústil ve svébytný vědecko-výzkumný projekt, na jehož začátku stály úvahy antropoložky Teresy del Valle a také konkrétní premisa, kdy je staropanenství označeno za jeden z mnoha způsobů ženské neexistence ve španělské společnosti 40. a 50. let 20. století, patří právem mezi perly muzejní prezentace. Výstupem totiž není samotná provokativní výstava, ale téma dále rozvíjí precizní a barvitý webový dokument (FERRERO – COLOMINA 2024, https://fadrines.dival.es) přístupný ve třech jazycích.
Muzeum však není pouze výstavní prostor; v průběhu mobility nám byl umožněn také přístup do depozitářů instituce. Zejména brilantní uložení sbírek textilní povahy odpovídá úrovni získané dlouholetou účastí na kongresech CEITY (CENTRE INTERNATIONAL D’ETUDE DES TEXTILES ANCIENS). Za inovativní se dá považovat rovněž zajímavě směřovaná sbírkotvorná koncepce muzea.
Mobilita v tak významné instituci potvrdila správnost nového směru MK, NÚLK i Regionálních odborných pracovišť v přístupu ke komplexnější péči o živé dědictví, které lépe odráží současnou rozmanitost naší společnosti. I naše okolí se totiž stává více a více multikulturním – místem, kde již
původní vzorce chování nepostačují a bývají přirozeně nahrazovány projevy novými. Velmi dobře tuto situaci ilustrují kupříkladu neustále se proměňující obyčeje, které bývají nositeli přetvářeny tak, aby lépe odpovídaly jejich potřebám. V dnešní již částečně posttradiční společnosti je potřeba zachytit nejen projevy tradiční lidové kultury, kterou je bezpochyby nutné ochraňovat primárně, ale je neméně důležité mapovat i projevy globálnější a také glokálnější. V paměťových institucích fungujících ve velkých aglomeracích, podobných například valencijské, bylo samozřejmě možno uplatnit tento vizionářský přístup nesrovnatelně dříve než v našich poměrech, které jsou nepochybně i dnes značně odlišné. Můžeme se však velmi dobře inspirovat a poučit se od Evropského muzea roku 2023 nejen o promyšlené a znamenité ochraně sbírkových předmětů popisujících projevy života lidí ve vzdálenější minulosti, ale také daleko lépe přemýšlet nad mapováním kulturních fenoménů nedávných či současných.
Mgr. Eva Glogarová
