Ohlédnutí za některými letošními postními a velikonočními tradicemi v Bílovci a Děrném

Období mezi koncem masopustu a začátkem Velikonoc označujeme jako postní. Křesťané se připravují na nejvýznamnější svátky církevního roku, jejichž vyvrcholením je Vzkříšení, Zmrtvýchvstání Spasitele Ježíše Krista. S tím souvisí celková očista těla a duše, známá již z dob pohanských. Váže se k nim nesčetné množství lidových obyčejů a obřadů, v nichž se prolínají jak prvky pohanské, tak křesťanské. To vše platí následně i pro nadcházející Velikonoce.

Jako v mnoha jiných obcích naší vlasti se také v Bílovci na Květnou neděli světily „kočičky“. Kočičky, tedy čerstvé proutí s květy vrby jívy, jsou symbolem začínajícího jara, nového života, všeho čistého a radostného. V našich zeměpisných podmínkách nahrazují zelené palmy, kterými byl Kristus vítán při svém vjezdu do Jeruzaléma. Mají připomínat tuto biblickou událost. I přes nepřízeň počasí, zejména silný studený vítr, vyšel v Bílovci před začátkem mše z tamního kostela sv. Mikuláše průvod ministrantů s knězem, aby venku, u boční zdi chrámu, posvětil zmíněné jarní ratolesti, přichystané na stole potaženém červeným ubrusem. Učinil tak za doprovodu místního chrámového sboru a přihlížejících věřících, kteří si pak kočičky rozebrali a vstoupili s nimi dovnitř svatostánku. Zde proběhla slavnostní bohoslužba, při které se četly pašije, tedy příběh ukřižování Ježíše Krista. Po jejím skončení ministranti a ostatní přítomní vzali do rukou tragače, klapače a řehtačky, již předem připravené ve vstupní chodbě kostela, a v určeném rytmu s nimi objeli náměstí. Byla to nádherná podívaná. V Bílovci je toto hrkání a klapání rituálem, který zahajuje tzv. Svatý týden. Před několika lety se odehrával na Velký pátek, ale protože v tento den spousta obyvatel města odjíždí slavit svátky k příbuzným nebo vyráží načerpat síly do přírody, přesunul se tento obřad na Květnou neděli. Hrkání a klapání mladých chlapců, potažmo i dívek v době od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, známé z mnoha lokalit naší republiky, se zde v současnosti nekoná.

Obr. č. 1. Po skončení bohoslužby ministranti a ostatní přítomní vzali do rukou tragače, klapače a řehtačky, již předem připravené ve vstupní chodbě kostela, a v určeném rytmu s nimi objeli náměstí v Bílovci.

Obr. č. 2. Klapače a řehtačky, již předem připravené ve vstupní chodbě kostela sv. Mikuláše v Bílovci.

Naproti tomu v Děrném u Fulneku se tato tradice – po delší časové odmlce - drží od 90. let minulého století. Chlapci, jejich tatínkové, ale i dívky, se scházejí u místního kostela sv. Petra a Pavla. Tam si rozdají klapače, které mají někteří podepsané, a na pokyn jednoho ze starších hochů či mužů, kterým je zdvižená ruka s klapačem, začnou klapat ve smluveném rytmu „ta ta – ta ta ta“. První obchůzka obcí se koná na Zelený čtvrtek večer kolem osmé hodiny, další v pátek v šest ráno, v poledne a zase večer kolem osmé. Na Bílou sobotu se klape ráno v šest a naposledy v poledne, kdy je všem účastníkům rozdána odměna. To jich prý přijde nejvíce! Chlapci sami nevybírají, pamlsky jim připravují farníci a rodiče. Všichni jsou obdarováni nikoliv za zásluhy, tedy podle účasti ve všech třech dnech, ale rovným dílem. Místní obyvatelé se snaží především udržet tradici obyčeje a předávat ji mladší a mladší generaci. Podstatou klapání je nahrazení zvonů, které po dobu uvedených tří dnů umlkají, aby připomněly umučení a smrt Pána Ježíše.

Obr. č. 3. v Děrném u Fulneku se tato tradice drží od 90. let minulého století. Chlapci, jejich tatínkové, ale i dívky, se scházejí u místního kostela sv. Petra a Pavla. Tam si rozdají klapače, které mají někteří podepsané, a na pokyn jednoho ze starších hochů či mužů, kterým je zdvižená ruka s klapačem, začnou klapat ve smluveném rytmu „ta ta – ta ta ta“.

Obr. č. 4. První obchůzka obcí se koná na Zelený čtvrtek večer kolem osmé hodiny, další v pátek v šest ráno, v poledne a zase večer kolem osmé.

Připomněli jsme jen některé z velikonočních tradic, které se v současnosti dodržují ve dvou obcích na území Novojičínska. Je jich však mnohem, mnohem více. O těch třeba zase příště.

Markéta Palowská, Muzeum Novojičínska